Tři knihy co mi změnily život | Lajf stajlové okénko

 Kdo miluje knihy ví že některé příběhy ačkoliv jsou většinou smyšlené v nás zanechají něco co nás zasáhne a svým způsobem nám změní pohled na život. Často z mé osobní zkušenosti se ani nejedná o nějaké literární skvosty, dvě z nich jsou pro "puberťáky" ale to nemění nic na faktu že jsou svým krásným způsobem ovlivňující. Jelikož teď prožívám dlouhé období smutku, rozhodla jsem se sepsat něco co jde přímo od srdce... A to jsou tyhle knihy

MLÉKO & MED
 Ano je v češtině. Ano četla jsem ji v angličtině. A ano rozuměla jsem ji v angličtině. Na základní otázky, které často dostávám když tuhle knihu někde vytáhnu. Nemusím obhajovat proč ji mám raději v češtině, možná je to i tím že čeština je krásná a kouzelná, jedinečná. A jedinečné je vnímání i této knihy pro mě. Nevidím ji jen jako "hezkou" moderní poezii, ale něco co z vás dokáže dostat všechno.
 Přesně v části "milovat" vystihuje všechny moje pocity právě teď v té situaci ve které se nacházím. Protože není nic horšího a není větší bolesti než milovat víc než dokážete dokázat, a vědět že jste toho člověka ztratili.

"Nemůžeš mě mít a odejít, neumím se rozdělit... Když se ptáš jestli budeme přáteli"

VŠECHNY MALÉ ZÁZRAKY
 Kniha má několik poprvé. Za prvé, je to první kniha se kterou jsem praštila o zem ze vzteku, smutku a bezmoci nad vývojem příběhu. Za druhé je to první kniha kterou jsem nedočetla až po 3 měsících kdy vztek opadl. Je to taky první kniha o které nerada mluvím protože si ji chci nechat co nejvíce pro sebe.
 Ke knize jsem se dostala v období, kdy jsem toužila jen po tom že už nechci žít, v tomto období mi hodně lidí říkalo že jsem vypadala šťastná, opak byl pravdou. Byla jsem mrtvá, pomalu uvnitř ve mě všechno umíralo.

"Kniha co mi zachránila život"

Je z nich několik věcí co mi ten život zachránili. Třebaže není nutné umírat když máte lidi co vás mají rádi. Že i když si občas myslíte že je lepší odejít neznamená že to tak je. Že je důležité být oporou, a ještě důležitější je tu oporu mít.

GEJŠA
 Jmenuji se Sayuri.
Poprvé jsem knihu přečetla když mi bylo 14, čtu ji stále, již 6 let, několikrát za rok.
Něco na příběhu, který skrývá odhodlání, touhu a sebezapření, které pohání pouze pouhopouha láska, je. Je to fakt, který když člověk opravdu moc chce zvládne všechny překážky za cestě za člověkem kterého miluje...
Jakožto člověka který od mala, miluje Asii, je tenhle autobiografický příběh něco jako útěk do světa, který je krutý ale i přejicný zároveň.

 Tenhle článek jsem měla napsaný poměrně rychle, bez zaseku a pauziček, možná protože šel přímo od srdce. Člověk by podle měl mít něco co mu dodá naději, sebedůvěru, ale i poučení do života. Že milovat neznamená jen štěstí, ale i trápení, a touhu tomu druhému dát štěstí, i přes to že vy šťastní nebudete. Taky mi pomohli si uvědomit že pokud chcete být oporou a ne zátěži musíte naslouchat a ne hned odejít v době kdy vás ten druhý potřebuje nejvíc.
Život ovládá láska, ta někdy bolí, někdy přihodí stav nekonečného štěstí. A že život bez lásky, je prázdný a člověk, nejen ve vnitř umírá.