Chameleon | Život

Vlastní fotka | Bez úprav

  Celý život se potýkám s tím kdo jsem, jak chci vypadat, jak se mám chovat, a tak dále. Upřímně kdo se s tím nepotýkal že, právě proto píšu tenhle článek abych vám ukázala jak moc těžké je být chameleonem ve vlastním životě.

 Abych vysvětila co je to chameleon a proč jsem se takhle jistou část svého života cítila, a chovala.
Přiznejme si že většina z nás má potřebu nějak zapadnout, vypadat stejně jako ostatní, mít stejně kůl zájmy, a více méně mít stejně úspěšný život. Samozřejmě jsem nezapadala, byla jsem vysoká, nebyli jsme bohatí, takže jsem jako malá neměla super adidas hadříky jako moji vrstevníci a přiznám se že už od mala mě děsili lidé, takže jsem si raději zalezla do kouta s knihou.

 Jak šel čas tak jsem na střední škole začala zjišťovat jak zapadnout mezi ostatní, začala jsem se oblékat jinak, chovat jinak, dávat všem za pravdu abych se zavděčila. Ani tou dobou jsem neměla z brigád moc peněz protože když je vám 15, jste rádi že nějakou brigádu máte a je vám jedno kolik vám platí. Tak jsem se oblečení a všechno snažila vykouzlit z mála, šetřila, chodila do sekáčů abych mohla zapadnout. Ničila si vlasy každodenním žehlením, nanášela hroznou vrstvu makeupu a celkově byla někdo jiný.

 Takhle jsem fungovala několik let, bez povšimnutí že to nejsem já, že tohle je někdo jiný, někdo kdo si na mě hrál.
První zlom nastal, když jsem vycestovala na 14 dní do Itálie s nejlepší kamarádkou. Byla to moje jedna z delších cesta do světa a tam jsem si uvědomila že nemusím být vždy 100% dokonalá, najednou jsem byla prostě šťastná, bez všech těch zbytečností, jako jsou na rovno vyžehlené vlasy. 

 Při návratu se to nesetkalo z velkým pochopením, najednou byla pryč ta věčně upravená holka, hlavně moje matka se nemohla smířit s tím že už na sebe nekydám tuny makeupu a jiných věcí. Samozřejmě jsem se upravovala, ale ne tolik, už jsem to nepotřebovala, milovala jsem se, tak na co. I přesto mi líčení zůstalo jako koníček, naučilo mě to vyjádřit se i bez toho abych toho použil tunu.

 To ale neměnilo mou naumělkovanou povahu, která se snažila všem a všemu vyhovět, být skvělá přítelkyně, kamarádka a každému dělat oporu bez ohledu na to co se v mém životě děje a jak moc mě některé věci bolí. Tohle chování jsem měla do nedávná, i když jsem víc projevovala svůj názor na některé věci, tak jsem dělala vrbu v problémech jiných. To co to změnilo se stalo teprve pár týdnů zpět, kdy jsem si uvědomila že i když budete svým přátelům dělat doslova psychiatra, a oni přesto opakují stejně hloupé chyby ze kterých je vy z nich taháte, tak to nemá cenu.

 Přesně to byl impuls kdy jsem si uvědomila že nemusím tohle dělat, obzvlášť když to ničí mě a nepomáhá to. V tu chvíli jsem našla sebe, zjistila že můj názor má hodnotu, že není nutné aby mi někdo říkal že jsem hezká, nebo mi diktoval jak mám vypadat.
Taky mi došlo že některé lidi ve svém životě nepotřebuji, přesto že je mám ráda nikdo mě nemůže táhnout dolů, nebo si nechat nadále ubližovat od člověka kterého miluji.

 Každý najde svůj impuls a životní rytmus který ho naplní a najde sám sebe, najde lidi s kterými se sice občas pohádá, ale taky může sdílet své strasti a radosti.
Proto jsem za lidi kteří mě podpoří a já podpořím je, takový co mě berou taková jaká jsem, bez všeho toho makeupu a hadříků, nehorázně vděčná.