Bojím se lidí | Život

Vlastní fotka | Kinofilm Nikon FM2 | pouze naskenováno

 Rozhodla jsem se jít s kůži na trh a trochu vám přiblížit, to co jsem v předešlém článku nakousla. Mám strach z lidí, a jakákoliv komunikace s cizími lidmi mě vyčerpává. Rozhodně je dobré vědět co člověk jako já prožívá ve chvílí, kdy se s vámi seznamuje. Nebo když máte takového kamaráda, kterého nutíte do interakce s cizími lidmi.

 Pro představu jak se asi cítím pokaždé, když mám s někým cizím mluvit, nebo se jen seznámit.
Znáte ten pocit, když se vám opravdu někdo líbí? Když jste jen při pomyšlení na něj celý rozklepaní? Nebo ten když máte udělat něco hodně nepříjemného co vás opravdu moc děsí?
Zkuste si tyto pocity v sobě vyvolat. Pokud se vám to podařilo, gratuluji zažíváte stejné pocity jako já když se mám s někým novým setkat. Celé tělo se mi chvěje a proplouvá ve mě pocit zděšení a  proplouvá ve mě směs dalších  pocitů.

Pracuji s lidmi = pocit zděšení většinu dne  
 Když jsem si sháněla brigádu při škole, měla jsem jasné kriterium: nic s lidmi. Tohle kriterium se mi nepodařilo splnit a tak jsem se dostala do pekárny (cukrárny, kavárny v jednom). Ačkoliv jsem tam trávila pouze 4 hodiny denně. Není to taková hrůza že? Ale zkuste si to zažít, když vám přijde že ti lidi na vás pořád něco hledají, i když si k vám přišli jen pro kafe.
Proto dělím zákazníky na 3 skupiny:
 Neznám- To jsou lidi kteří k nám do pekárny přišli poprvé, absolutně je neznáte nevíte co od nich čekat a nejsou vám, ač jsou sebe milejší, příjemní.
 Odvidění- Tyhle znáte, víte že vás nesežerou takže se jich bojíte míň, ale stejně se do společného rozhovoru nepouštíte.
 Kámoši- Okey to zní divně. O těhle lidech víte, když přijdou do dveří co si koupí, jsou milí a vy na ně. Asi si ani nedokážete představit že byste s nimi neprohodili pár sarkastických poznámek, když se jim připravuje káva.

Jenom se stydíš.
 Věta, kterou si lidi ve vašem okolí chtějí odůvodnit to že vůbec nejste divní. Že se nesnažíte skočit pod vlak ve chvíli kdy se máte setkat s novým přítelem své kamarádky. Stydlivost, ačkoliv v tom hraje roli, ale malou, není úplně příčinou tohohle "trápení" (?). Bojím se lidí a komunikace s nimi stejně, jako když jsem byla malá a myslela jsem že se musím stydět protože jsem oplácaná. Teď mi je jasné že nevypadám jako brambora, a tak hrozné to s mým vzhledem nebude. Spíš bych řekla že jsem batát když už, batáty jsou sladké brambory, chápem se že? (Já a můj trapný humor).

Opačné pohlaví.
 Nemám ráda holky, nemám moc opravdu realných "holčičích" kamarádek, jsem spíš klučičí typ (hahaha teď si vzpomeňte na ty články plné rtěnek). Ale učiněné peklo je se seznámit s klukem, obzvláště když se vám libí. Všechno to sbírání odvahy abyste mu napsali, jenom protože se potom budete modlit ať neodepíše proboha! Natož jít s ním na schůzku. Proto hodně mých "rande" končí tím že jsou z nich mí přátele, protože mlčením a kousáním si do rtu, jelikož se bojím ať po mě ten člověk nevyjede, k vůli něčemu co jsem řekla.

 Pár rad na konec: 1) Pokud váš kamarád/kamarádka řekne že ven nejde protože je unavený z lidí, je unavený z lidí a nevystavujte ho dalšímu "trápení".
2) Až si váš asociální kamarád najde druhou polovičku, očekávejte že to bude naprostý opak. Protože každého introverta si adoptuje jeden extrovert.
3) Pokud se bojíte lidí, a už nedokážete dál, myslete na to že nejste sami, kteří denno denně se potýká s únavou z interakce s lidmi.

 Opravdu můžu říct, že jsem vděčná za těch pár přátel co mám a co chápou jaké to pro mě je, když se musím postavit před seznámení se s cizími lidmi. A i za ty kteří se mi snaží pomoct a dokopávají mě k nějakému činu, byť jen malému, abych porazila trochu ten strach.