Moje tělo a Já | Život

Fotka R. Kramoliš | Úprava Já VSCO cam

 Asi každý kdo mě sleduje na Instagramu ví, že doslova miluju ovesné kaše a připravuju je na různé způsoby, a nejsou to jen kaše pravidelně se tam objevuje jídlo, většinou toho zdravého ražení. Pokud mě na Instagramu nesledujete nemusíte mít strach článek o tom nebude i když se toho týká, ale kdo by se chtěl kouknout tak klik @viktoriemarie .

 K sepsání článku mě dovedlo tentokrát něco jiného než moje Instagramové jídelní zvyky, byl to rozhovor který jsem vedla se svou dobrou kamarádkou, jednou takhle při pauze na přednášce z angličtiny. Když vím že někam jdu a musím jíst, nachystám si do krabičky ovoce, zeleninu popřípadě nějaký kus kus, nebo jak se dneska říká Buddha bowl (pokud jsem to pochopila správně jedná se o misku zeleniny s luštěninami vetšinou na veg. způsob), jinak řečeno něco zdravého, moje kamarádka vytáhla chleba s řízkem a začala si stěžovat.

 Obvykle mi tyhle rozhovory nevadí, ráda si kohokoliv vyslechnu, ale tenhle rozhovor se točil okolo toho že její přítel kouká po hubenějších holkách, samozřejmě jí to na sebevědomí nepřidalo a ptala se mě o radu, co má dělat. Snažila jsem se to klasicky spíš všechno převést na vtip, a naladit jí na dobrou náladu, bohužel se mi to nepovedlo, a čekala mě studená sprcha: "tobě se to říká když po tobě kouká taky, není divu když chroupeš to svoje listí..."

 O kamarádce jinak můžu říct že na rozdíl ode mě jí jen tak něco sebevědomí nepochroumá, krom toho že jí přítel kouká na hubené, holky je to ženská (je jí kus ale v dobrém slova smyslu), která by ho spíš mohla rozdávat.
Tady se konečně dostáváme k tomu co už jsem psala tak stokrát a to je sebevědomí popřípadě sebeláska.
Kdo čte moje články ví že to sama se sebou nemám úplně jednoduché, a ještě k tomu mám poměrně komplikovaný vztah k jídlu.

 Upřímně řečeno nejsem typ člověka co by měl být po kom hubený, moji rodiče nejsou zrovna lidi co by vařili zdravě, takže moje stravovací návyky jsou hrozné, doslova do písmene. Ale nikdy jsem neměla s jídlem komplikovaný vztah jako v posledním půl roce, postupně se snažím dostat se z věčné chuti na něco sladkého, ale nikdy mi nevadila (na rozdíl od ségry) ovoce,a zelenina, nebo jsem vždycky dávala přednost vodě a jen raz za čas jsem zhřešila nějakou to minerálkou.

 Často slýchám že jsem hubená, naopak doma spíš slyším že bych měla zhubnout a to všechno vytváří to že se ztrácím ve vlastních centimetrech a kilech.
Nikdy nebudu malíček, nebo nebudu mít malé prsa, to samé jako nezměním svojí problémovou pleť, nebo výšku (176 cm), jsou to věci geneticky dané, tak proč pořád bojuji s tím že nejsem úplně hubená? Ale jsem Postavově normální?

 Opravdu dlouhé roky jsem přikládala svojí sebe nenávist své nejlepší kamarádce, na kterou jsem prostě žárlila. Je malá, roztomilá, hubená a já nikdy taková nebyla, ačkoliv jí mám ráda za tohle všechno jsem jí fakt nesnášela a občas ještě nesnáším, promiň.

 Časem mi došlo že je to jenom v mojí hlavě, jen v tom že neumím přijmout to své tělo se kterým zápasím od základky.
Taky mi došlo že pokud budu se svým tělem bojovat, tak jednou to tělo vyhraje a už tak mojí křehkou psychiku to složí na dobro.

 Já se učím žít s tím co mi genetika nadělila, učím se cvičit ne proto abych zhubla, ale abych svému tělu něco dala, učím se jíst tak abych si to později několik hodin nevyčítala, a hlavně se učím jíst pravidelně.
 Každému kdo takhle jako já bojuje, držím pěsti protože vím že to potřebujete, a taky doufám že se naučíme všichni se mít rádi takový jací jsme, bez hloupých hubená/hubený tlustá /tlustý  normální.